O dlouhém čase

Nedávno jsem dávala kamarádům recept na naše výborné domácí housky. Po nějaké době se ozvali s tím, že neví, čím to je, ale tak dobré jako je dělám já, se jim nikdy nepovedou. Přitom recept je přesný...

Zamýšleli jsme se proto, v čem spočívá to mé "kouzlo". A napadlo mě jediné: "Já mám na všechno totiž dost času. A dobré housky prostě potřebují klid a trpělivost." Ostatně jako všechno, co má být dobré...

Ale i k tomu jsem se musela léta dopracovávat...

Všechno se zrychluje, pořád  někam uháníme, běžíme, spěcháme. Když už ne fyzicky, alespoň v hlavě si přehráváme, co nás zítra čeká, jak zvládneme tu dovolenou, na kterou jedeme za měsíc, případně novou práci za půl roku. Doba se zrychlila a strhla nás bezmocné obyčejné lidi sebou. I proto jsme se s mužem odstěhovali před mnoha lety na daleký jihočeský venkov. Chtěli jsme zastavit, žít jinak.

Zpočátku nám "vybzukaným" pražákům připadalo, že se tu nic neděje, že tu chcípl pes. Přiznám se, že jsme si malovali, jak budeme mít na zahrádce lavičku a na ní sedět a kochat se celé dny výhledem na ten náš kus přírody. Ovšem, to jsme se mýlili. Tempo, na které jsme byli zvyklí, jsme nasadili i tady. Práce s přestavbou rozpadlého statku na něco, co bude navíc i obyvatelné, nám zabrala celé dny. Navíc velká zahrada a na ní neskutečným tempem rostoucí tráva, vystřídaná věčně chybějícím dřevem v zimě. Do toho se nám narodily děti a my si po pár letech všimli, že ani nemáme venku na čem posedět. Protože to nikdy neděláme.

A tak jsme zpomalili. Zastavili se. Učíme se nehonit, nemyslet věčně dopředu. Být tady a teď a pečeme housky. Nebo chleba, pěstujeme kvásek a taky sekáme trávu pěkně postaru kosou. Sušíme seno a vůbec děláme víc takových zbytečných věcí, které trvají dlouho. Chodíme na procházky a když jsme unavení, tak si lehneme. Učíme se flákat, nic nedělat. A to je pro mě asi největší oříšek. Něco v mé hlavě mě pořád žene do činnosti. Válet se je slabost, to je špatně. Musíš něco dělat!

Učíme se od přírody

Když se podíváme do přírody, tam to zkrátka žádná hra na výkonnost není. Zvířata většinu dne proflákají. A všechno v přírodě má svůj správný, dlouhý čas. Když se líhne kuře, nikdo mu nesmí z vajíčka pomáhat, protože pak by zemřelo. Lidské mládě se v děloze taky potřebuje dopéct a bude mít velké problémy, když ho budeme tahat ven dřív. Zrovna tak porod. Dnes na něj spěcháme, všechno urychlujeme, hlídáme, monitorujeme, měříme. Ale docílili jsme jen toho, že díky stresu rodiček porody víc bolí, jsou komplikované a paradoxně trvají déle než je nezbytně nutné.

Hlavně je zabavit!

Svůj neklid pozoruji i u svých dětí. Mám ráda, když jsou zabavené, když se něčemu věnují. Ovšem je mi strašně nepříjemné, když se jen tak potloukají, když se flákají. Mám nutkání je zaměstnat, buď nějakou zábavnou činností nebo prací (já vím, no...). Jenže letos mi došlo, že ono i to nudění je moc důležité. Právě z nudy vznikají ty nejlepší nápady. Tím, že člověk zastaví, nedělá nic, odpočine si a navíc má teprve tu správnou motivaci dělat něco dalšího, něco, co ho bude bavit.

V poslední době mě zaujal článek o tom, jak Darwin pracoval jen do 12 hodin a pak už se jen tak poflakoval, odpočíval a bloumal. Dokonce o prospěšnosti odpočívání vyšla v americe kniha. Autor si v ní všímá, že mnoho významných osobností se právě nepřetrhlo. Nepřekvapuje mě to, od té doby, co se s mužem "flákáme" toho uděláme mnohem víc.

Já vím, je to hodně proti proudu. Dneska jde hlavně o to, být výkonní, něco dělat, někam jít. Když jsme nemocní, vezmeme si zázračnou pilulku a šupajdíme do práce. Na odpočinek, relaxaci, načerpání sil není čas. Pořádně nejíme, pořádně nespíme, pořádně neodpočíváme. Kolikrát i ta dovolená je nakonec jen jeden velký zápřah. Stalo se heslem doby, že stres je nedílnou součástí života. "Jó, to máte ze stresu, s tím se nedá nic dělat". Řekne vám nakonec doktor, když nemůže najít příčinu vašich potíží.

Pospíchej pomalu!

Ruku na srdce, kam nás všechna ta rychlost přivedla? Nedávno v rádiu hlásili, že za 40% úmrtí na silnicích může spěch. Ne nadarmo se říká: "Pospíchej pomalu". Ono se ale to pomalé pospíchání musí zkrátka umět. Pro mě jsou skvělými učitely moje děti. Jsou tři a když byli menší, bylo mnoho zajímavých a nervy drásajících okamžiků, kdy bych ideálně měla být zároveň na třech až čtyřech místech a plnit nějaký důležitý požadavek. Kolikrát jsem se pak přistihla, že v absolutním stresu odemykám i dveře. Znáte to, totálně vynervovaní, chcete co nejrychleji strčit klíč do zámku. A ono to nejde. Ale když se na chvíli zastavíte, zklidníte, najednou úplně v pohodě otevřete. A ve výsledku to vůbec netrvalo déle.

Všechno, co má být dobré, potřebuje svůj dlouhý čas.