Naše domácí škola - rok druhý

Zůza je už v druhé třídě. Připadá mi to moc legrační, protože ve škole zatím nestrávila ani jediný den. Jen pár hodin při přezkušování. První třída pro nás byla obdobím zažívání si, jak to celé u nás vlastně bude fungovat, přibyl k nám malý bráška, takže nových podnětů bylo opravdu hodně. A někdy jsem skutečně nevěděla, kde mi hlava stojí. Hodně jsem přemýšlela o tom, jestli moje rozhodnutí, nechat si Zuzanku doma, je správné, jestli už toho věčného vybočování z řady nebylo dost a jestli bych raději neměla děti odevzdat do institucí a mít klid.  Přestat si zbytečně život komplikovat...

Naše domácí vyučování má jen jednu nevýhodu, ale zato velkou. Jsme u nás ve vsi samozřejmě jediní, ostatní děti chodí do školy. Celý den jsou ve škole, pak mají třeba ještě nějaký kroužek a domácí úkoly. A kolikrát se ani nedostanou ven. To se ukázalo jako problém, protože Zůza se opravdu ráda kamarádí, ráda se druží a baví s dětmi svého věku nebo staršími. A myslím si, že byla s mámou a dvěma prcky docela osamělá.
Nakonec jsem před prázdninami udělala rozhodnutí, že svým dětem dám skutečnou svobodu v rozhodování o svém vlastním životě a budu respektovat to, co si budou přát. I kdyby se mi to nemělo líbit, přizpůsobím se. Pár kilometrů od nás je malotřídka a říkala jsem si, že bychom tam Zůzu mohli vozit s tím, že by třeba více vyšli vstříc jejím individuálním potřebám než ve velké škole, kam jezdí všechny místní děti. Zůza dostala na výběr - doma, ve velké škole, nebo v té malé. Rozhodla se rychle, od kamarádů moc dobře ví, jak "rádi" do školy chodí a sedět celý den v lavici a poslouchat, do toho se jí opravdu dobrovolně nechce. Rozhodla se zůstat i ve druhé třídě doma a čtyřletá Bětka zase přišla s novinkou, že bude chodit do místní školky.  
Přestala jsem konečně řešit, co je správně a co ne a beru všechno tak, jak to je. Zůza za poslední rok hodně vyzrála a najednou je schopná si dojít pro kamarádku, aby šla ven (má tady ve vsi hned dvě jen o trošku starší), začala chodit do skauta, kde se jí moc líbí a ještě pro ní plánuji kurzy angličtiny. Zajdeme na první hodinu a když se jí tam bude líbit, budu jen ráda. Ve středu chodí s místními dětmi do knihovny na "klub", kde se vždycky něco tvoří a půjčují si knihy. Připadá mi, že už tak je její program dost nacpaný a nedovedu si představit, že by ještě měla trávit půl dne někde ve škole... Tanečky, na které chodila vloni, jí přestaly bavit, tak jsme je opustili ještě před koncem. Začali nacvičovat na vystoupení pro rodiče a to jí nebavilo. Chtěla prostě tančit a ne poslouchat, co má a nemá přesně dělat a nacvičovat pořád dokola to samé.
Postupně jsem přišla na to, že jsem úplně nejlepší učitelka, protože nic nevím a ona si na všechno musí přijít sama, případně na to přicházíme společně. Baví nás to. Nemáme žádná pravidla, učíme se za pochodu a co Zůzu zajímá, tak se rychle a snadno naučí. Co potřebuje vědět, na to se zeptá. Má výbornou paměť a skvěle si dává věci do souvislostí. Ve čtení je na tom tak, že sama čte čtyřlístek. Píše tiskacími a začíná i s psacími. Umí je i číst, i když jí to nikdo neučil.
Jediné, co jsem si umanula, že budeme pravidelně dodržovat, je vyplňování učebnice matiky. Myslím, že i to budu muset přehodnotit, protože Zůza učebnice úplně nesnáší. Dovede okolo dělat neuvěřitelné scény... Nebaví jí řešit pořád dokola 9 plus 4, když to přeci ví. Dokáže spočítat kolikrát pro mě neuvěřitelné věci, jako třeba 1000 plus 99 a učebnice jí připadá nudná. Když se jí ptám, jak to spočítala, řekne, že to prostě vidí v hlavě. Pro mě je velké dobrodružství pozorovat, jak chytrá je a co všechno jí zajímá a jak vlastně pořád něco kutí. Rozhodně se nenudí...

Počítat se naučila snadno tak, že dostala kapesné. Má vždycky nějakou touhu, něco, co si chce pořídit a moc dobře si umí spočítat, jestli na to má nebo ne. Nakupovat se naučila tak, že chodí do místního obchodu. Neteoretizujeme, praktikujeme:) Projevila touhu naučit se vařit, tak jí začínám pouštět i k plotně. Vůbec si myslím, že bude mnohem praktičtější a šikovnější než kdysi já. Mě naučil vařit až můj muž, a to mám za sebou 5 let na střední hotelové škole.
Legrační je pozorovat, jak se naše děti učí navzájem. Myslím, že Bětka se všechno potřebné zase naučí od Zůzy. Třeba barvy jsem jí nikdy nevysvětlovala a pak jsem se nestačila divit, když je na prohlídce u doktorky všechny znala. Zrovna když píšu tento článek, slyším z koupelny, kde si holky hrají s kamarádkou, jak si společně opakují anglické počítání do deseti...
Nedávno se mě tchán ptal, proč vlastně nemůže Zůza do normální školy, vždyť není ničím výjimečná, je normální dítě a měla by se přizpůsobit. To vydrží... Pokud to můžu ovlivnit, nechci se podílet na "ochočování" svých dětí, nechci jim vysvětlovat, že to musí ve škole vydržet, i když je to nebaví. Nechápu totiž proč. Když nemusí... nebudu jim lhát. Myslím, že každé dítě je výjimečné, ale většina z nich nemá příležitost se projevit. My dospělí děti už od narození různě "vychováváme", nutíme leccos vydržet a přetrpět, hodnotíme je a srovnáváme a ono se postupně všecho ztratí. Přirozené nadšení pro všechno, zájem, radost z toho, že jsem se naučila něco nového, nebo že jsem v něčem dobrá...
Nevím, co bude dál, moje ideální představa by byla svobodná škola, něco jako Summerhill. Kde se děti učí navzájem, kde tvoří, nikdo je nehodnotí a svobodně se rozhodují... Kde samy spravují vlastní záležitosti.
Třeba jednou něco takového vznikne i u nás, a třeba dokonce někde poblíž... to by se mi líbilo... protože ve skupině podobně naladěných dětí se musí dít zázraky:)