Smutný návrat z tábora

Naše sedmiletá Zůza se letos poprvé sama vydala na tábor. Učí se doma a tak se těšila, že si užije dobrodružství s kamarády. Touží se naučit jezdit na koníčkách a tak jsme jí vybrali tábor jezdecký. Byl sice docela drahý a jen na šest dní, ale říkala jsem si, že když si to užije a naučí se jezdit na koních, stojí nám vynaložené peníze a nakonec i dvouhodinová cesta za to. Odvezli jsme jí tedy na Šumavu a těšili se, jak jí za týden budeme násilím tahat domu.

Po příjezdu jsme byli informováni o tom, že není a nebude problém, když nám bude chtít zavolat. Stačí říct vedoucí o táborový mobil a oni už všechno zařídí. Celý týden jsme o Zuzance neměli zprávu, jen z online zpravodajství, kde se psalo o celém táboru, jak děti jezdí na koních, že jezdí i mimo tábor, že pomáhají s péčí o koně a po zbytek času mají pořád nějaké soutěže. Říkala jsem si, že se tedy rozhodně nenudí a libovala si, jak je všechno v pořádku a že se jí tam určitě líbí. Volat z vlastní iniciativy jsem nechtěla, abych zbytečně nejitřila rány. Tak jsme si užili týden s pouhými dvěma dětmi, poslali několik pohledů a v sobotu v neuvěřitelném vedru vyrazili na dvouhodinovou cestu. Zuzanka mi přiběhla naproti a brečela, jak se jí strašně stýskalo. Tak to jsem vážně nečekala. Z paní táborové vedoucí vylezlo jen to, že vše nešlo tak jednoduše, jak očekávala. Blíže nic neupřesnila a tak jsem stále ještě netušila nic zlého.

Zůza se rozpovídala až cestou domů. A popravdě bylo to vyprávění jak z chmurných příběhů Charlese Dickense. Vedoucí byli až na jednu jedinou velice přísní. Když jsem se ptala, co to znamená, tak prý na děti řvali, místo aby jim vysvětlili, jak se na koních jezdí, seřvali je. Podotýkám, že tento tábor se jmenoval Baby - byl pro děti od pěti let, které neumí vůbec nic. Možná že to někomu připadá normální a možná, že si někdo bude myslet, co jsme si jako mysleli, že tábor je vždy o buzeraci... tak to jsem tedy nevěděla. Sama jsem na tábory jezdila a nikdo tam na nás neřval. Doma se snažíme k dětem chovat s respektem, jako k sobě rovným. Nelžeme, nepodvádíme je, na všem se snažíme domluvit. Někdy také zvýšíme hlas, ale jen výjimečně. A tak naše Zůza není na takové chování zvyklá a lidé, kteří řvou jsou pro ní prostě zlí, bojí se jich a odmítá spolupracovat.

Jí a kamarádkám z pokoje bylo smutno a chtěly si zavolat domů. Vedoucí je vždycky jen slíbili a pak odbyli a NIKDY jim domů nezavolali. Zůza říkala, že už jen popovídání by jí pomohlo, ale kdyby si mohla vybrat, jela by domů. Přiznám se, že bych pro ní klidně druhý den přijela. Tábor jsem považovala za místo, kde si děti užívají a jsou tam rády a ne za trest. Vyprávěla, jak kamarádce, která plakala, že se jí stýská, vedoucí řekla, ať zaleze do spacáku a drží hubu. Po tomhle incidentu se už bála jim o telefon říkat, protože nechtěla dostat podobně vynadáno. Číslo na můj mobil Zůza nezná a tak sama byla absolutně bezmocná a jen počítala dny, kdy už všechno konečně skončí.

Když brečela, nikdo jí nepochoval, jen jí řekli, ať nebrečí. Brečela večer, ale i přes den, protože se hodně nudila. Ostatní totiž jezdili na koních mimo tábor, pomáhali s péčí o ně a ona, protože jí to prostě hned nešlo, protože na ní vedoucí řvali a koně jí neposlouchali, tak měla jen jednou denně vyjížďku, kde jezdila pořád dokola. K péči o koně jí nepustili, i když si o to opakovaně říkala. Pořád jen slibovali a nakonec nic. A tak seděla ve srubu. Když jí bylo smutno, prohlížela si pohledy od nás a malovala si.

Když jsem si představila, v jak beznadějné situaci se naší vlastní vinou naše dítě ocitlo, brečela jsem taky. Měla jsem si o táboře zjistit víc a to je také důvod, proč píšu tento blog. Moje sestra nakonec prošmejdila diskuze na internetu a našla spoustu podobných zkušeností s tímto Westernovým rančem. Ptala jsem se Zůzy, kolik dětí tam bylo podruhé nebo potřetí a říkala, že z třiceti snad pouze dva. Tak to mi připadá dost podezřelé, na dobrý tábor přeci budu jezdit každý rok...

Nějak jsem to nepochopila, myslela jsem, že baby tábor je pro malé děti a že to znamená, že si s nimi prostě někdo dá tu práci, aby je zbavil strachu z koní a všechno je trpělivě naučil. Myslela jsem, že s dětmi by měli pracovat lidé, které to baví, užívají si to a neberou to jen jako příležitost, jak si "pohonit" sve ego ponižováním slabších a menších. Zase jsem se mýlila.

Zůza už nikdy na žádný tábor jet nechce, třeba si to jednou rozmyslí, ale stejně mi to připadá jako velká škoda.

P.S. Úplně mi to teď připomnělo, jak nás učili ve škole plavat. Přišli jsme poprvé a hodili nás do vody bez upozornění. Tím zjistili, že jsem neplavec. Ten pocit, kdy se najednou topíte a plácáte se a vidíte okraj bazénu v dáli, si pamatuju dodnes. A pak nás začali učit. Já měla to "štěstí", že jsem se v pololetí přestěhovala, takže jsem na plavání chodila celý rok. Po půl roce odstrkování tyčí od břehu (pamatujete tu tyč???) jsem uplavala 20 metrů. Po roce 30 metrů, na mokrém vysvědčení to byla pořád ta nejpotupnější pozice - želva. Plavat jsem se naučila až o prázdninách, kdy se mi bratránek plavčík u bazénu prostě trpělivě a individuálně pověnoval. Vody se bojím dodnes, ale těch pár temp zvládnu. Od té doby se raději všechno učím sama, dopředu, abych předešla podobnému ponižování. I do autoškoly jsem šla až když jsem uměla řídit. Vlastně to má něco do sebe, naučit se všechno sama. Že mě to nenapadlo před tím táborem...